Předminulý čas prostý, anglicky past perfect simple, slouží k vyjádření děje, který se odehrál ještě před jiným okamžikem nebo dějem v minulosti. Pomáhá tedy přesně určit pořadí událostí. Když vyprávíme příběh v minulém čase a potřebujeme se vrátit k tomu, co se stalo dříve, použijeme právě tento čas.
Rozdíl lze snadno pochopit na běžné situaci. Představte si, že jdete na první schůzku, chcete zaplatit účet a zjistíte, že jste ztratili peněženku. V okamžiku, kdy to zjistíte, můžete říct: I have lost my wallet. Pokud však tuto příhodu vyprávíte následující den, použijete minulý čas a předminulý čas: When I wanted to pay, I realised that I had lost my wallet. Ztráta peněženky nastala před uvědoměním, proto je vyjádřena tvarem had lost.
Jak se past perfect tvoří
Základní stavba předminulého času prostého je jednoduchá: podmět, pomocné sloveso had a příčestí minulé významového slovesa. Pomocné sloveso had se používá u všech osob, takže se nemění podle toho, zda mluvíme o jedné osobě, více lidech nebo o věci. Kladná věta proto může znít například I had finished, she had left, we had seen nebo they had forgotten.
U pravidelných sloves se příčestí minulé obvykle tvoří koncovkou -ed. Sloveso finish má tvar finished a sloveso arrive tvar arrived. U nepravidelných sloves je třeba znát jejich třetí tvar. Například go – went – gone dává ve vyjádření předminulosti tvar had gone, zatímco write – wrote – written tvoří had written. Samotné had tedy neříká, co se stalo; význam nese příčestí konkrétního slovesa.
Záporný tvar vzniká přidáním not za pomocné sloveso: I had not seen the message. V běžné komunikaci se často používá zkrácený tvar hadn’t: She hadn’t eaten before the journey. Otázku vytvoříme přesunutím slovesa had před podmět: Had they booked a room? Krátká odpověď zní například Yes, they had nebo No, they hadn’t.
Při procvičování této konstrukce může jako gramatická opora dobře posloužit past perfect simple, protože označení I had done názorně ukazuje její základní podobu. Důležité je zapamatovat si, že had zůstává stejné u všech osob a mění se pouze významové sloveso ve třetím tvaru.
Kdy se předminulý čas používá
Nejčastěji se s předminulým časem setkáme při vyprávění událostí v minulosti. Nejprve se odehrál jeden děj, potom jiný děj, o kterém právě mluvíme. Starší událost dostane tvar past perfect a pozdější událost obvykle past simple. Větou When we arrived at the station, the train had left říkáme, že vlak odjel před naším příchodem. Věta After he had locked the door, he went to bed zase jasně ukazuje, že nejdříve zamkl a teprve potom šel spát.
Často se používají spojky a výrazy jako before, after, by the time, already, just, never nebo until then. Například ve větě By the time the lesson started, I had already opened my book výraz by the time označuje okamžik v minulosti a tvar had opened popisuje děj, který mu předcházel. Slovo already zdůrazňuje, že činnost byla v daném okamžiku už dokončena.
Předminulý čas není nutný pokaždé, když se ve větě objeví dvě minulé události. Pokud je jejich pořadí zcela zřejmé díky slovům before nebo after, někdy se v běžné řeči používá i minulý čas. Past perfect však poskytuje větší přesnost a je velmi užitečný v psaném projevu, vyprávění, popisu zkušenosti nebo při vysvětlování příčiny určité situace.
Rozdíl oproti jiným časům
Past perfect simple se nesmí zaměňovat s minulým časem prostým. Věta She lost her keys pouze oznamuje, že klíče ztratila. Věta She had lost her keys before she left the office navíc ukazuje, že ztráta nastala před odchodem z kanceláře. Minulý čas tedy vypráví o události v minulosti, zatímco předminulý čas ji zasazuje ještě před jiný minulý bod.
Od předpřítomného času se past perfect liší tím, k jakému okamžiku se vztahuje. Předpřítomný čas propojuje minulou událost s přítomností, například I have finished the report. Předminulý čas naopak propojuje jednu minulou událost s jinou minulou událostí: I had finished the report before the meeting began. V prvním případě je důležitý vztah k současnosti, ve druhém vztah k určitému okamžiku v minulosti.
Výraz simple označuje skutečnost, že se zaměřujeme především na dokončení nebo výsledek děje, nikoli na jeho průběh. Proto věta They had repaired the car before noon zdůrazňuje, že auto bylo do poledne opravené. Pokud bychom chtěli zdůraznit délku nebo průběh činnosti, použili bychom spíše předminulý čas průběhový: They had been repairing the car for two hours. Pro běžné určení toho, co se stalo dříve, však většinou postačí past perfect simple.
Při tvorbě vlastních vět je užitečné nejprve najít dva minulé body. Potom se zeptat, která událost nastala dříve. Dřívější děj dostane had a příčestí minulé, pozdější děj obvykle minulý čas prostý. Tak lze vytvořit například větu He was tired because he had worked all night. Nejprve pracoval celou noc, potom byl unavený. Právě takové vztahy mezi minulými událostmi jsou hlavním smyslem předminulého času prostého.